FEJETONY

DEN  BLBEC

Ráno se vzbudím s pocitem, jaký je dnes krásný den. Jejda, pomyslím si při pohledu na budík, zaspala jsem. Rychle do koupelny, umýt, obléknout, tašku, klíče, mobil a rychle na zastávku. Vyjdu před dům a zjistím, že nemám potřebnou šalinkartu, pouze si povzdechnu,odložím si tašku za schody a běžím 4 patra ke dveřím bytu a v duchu si nadávám co jsem to za idiota. Zadýchaně doběhnu dolů popadnu batoh a rychle se vydám na autobus s pocitem, že se to může stát pouze jen mě. Když přicházím na zastávku, začínám nabývat dojmu, že neštěstí dnešního rána je už za mnou. Mýlím se. Ve chvíli, kdy kolem mne projede autobus se rozběhnu. To stihnu, uklidňuji se v duchu. Už jsem skoro u otevřených dveřích, mírně zpomalím, abych mohla pohodlněji naskočit. Už, už bych naskočila, když se mi dveře přivřou před nosem a já do nich div nevrazím. Rozhněvaně se podívám na smějící se ho řidiče, který se zřejmě dobrou náladou odjíždí. Rozčileně přejdu k lavičce a posadím se. Další autobus jede až za deset minut, takže se rozhodnu pustit si Mp3-ku. Sakra! zanadávám si v duchu, nechala jsem ji doma! Tolik štěstí najednou, pomyslím si a ironicky se ušklíbnu. To už je tu ale další autobus a já pohodlně nastoupím a posadím se na jedno z volných sedadel. Duchu doufám, že ,štěstí´ dnešního dne je už za mnou. Opět se mýlím. Ve škole to jde hladce, rozčílím se jen párkrát a to povětšinou kvůli malichernostem, horší je cesta domů. Blížím se k zastávce, kde obvykle vystupuji. Vidím, že nějaký neznámí mladík, který stojí přesně uprostřed dveří tak, že by se kolem něj neprotlačila ani anorektička, bude asi vystupovat. Pomalu se tlačím ke dveřím a čekám, že také vystoupí, ale on stojí jako solný sloup tak, že nikdo nemůže nastoupit ani vystoupit. Rozčileně se ho zeptám co hodlá teď dělat, omluvně se na mě usměje a stojí dál jako poleno. „Uhni!“ neudržím se. Opět se na mě podívá, udiveně na mě chvilku kouká, to už začínají být rozčilení i ostatní cestující. „S dovolením,“ zachraptí, on snad mutuje, pomyslím si, rozhodně na to vypadá. Sjedu jej pohledem a v duchu se pousměji. „Uhni!“ řeknu znovu, ale výhružněji. Díky bohu konečně uhne a já můžu pohodlně vystoupit a pocitem vítězství. Vyběhnu 4 patra k bytu, vyzuji se a v kuchyni popadnu tabulku čokolády a zhroutím se do křesla v pokoji. Pomalu si rozbalím čokoládu, kousek si ulomím a pomalu ji začnu jíst. Oh, balzám na nervy… S pocitem, že můj „den blbec“ je u konce odcházím na trénink. V šatně se pohodlně převléknu a důkladně si zavážu brusle. Šťastná na led a těsně předtím než se moje noha dotkne ledu si uvědomím, že mám na bruslích stále chrániče, ovšem pozdě, nohu už nejde zastavit a tak sotva dostoupnu na led už padám k zemi. Pád bohužel viděli moje kamarádky, čímž jsem si vysloužila jejich hurónský smích. Poté co si odbudu trénink, přijedu domů a naložím své zmožené tělo do vany, hned potom jdu raději spát. Usínám s pocitem, že zítra musí být zákonitě lépe.

Žádné komentáře